dvěma obecnými koncepty ­ stereotypizováním a předsudky. Uvedeme jen

konkrétní studie, které zkoumaly postoje okolí především k rasově smíše–

ným vztahům, popřípadě interkulturním svazkům, ve kterých jsou si kultu–

ry více vzdálené. Romano (1997) uvádí případ, kdy japonští rodiče bránili

svazku především proto, že od své dcery automaticky očekávali, že se o ně

na stáří postará namísto toho, aby se odstěhovala za svým mužem do cizi–

ny. Tito nechtěně nastávající tchán a tchyně použili pro zamezení sňatku

i peníze, kterými se snažili cizince vyplatit, a tím ho přimět k odchodu ze

země. 

Někteří autoři zaznamenali, že ačkoli mnohé vnější okolnosti interkul–

turních parnerských vztahů (negativní postoj rodičů, velká geografická

vzdálenost na počátku vztahu, komunikační bariéra a podobně) představují

pro oba partnery spíše překážky, objevuje se často v raných fázích vztahu

silná vzájemná přitažlivost vystupující navzdory negativnímu působení

těchto faktorů (Driscoll a kol., cit. podle Graham, Moeai, Shizuru, 1985).

Studie prováděná na vzorku vysokoškolských studentů ve Spojených stá–

tech podle těchto autorů dokazovala, že páry, které se setkávaly s nesouhla–

sem ze strany rodičů, vypovídaly o intenzivnějším prožívání lásky a přitaž–

livosti než páry bez překážek kladených míněním okolí. Tento jev nazvaný

jako „efekt Romea a Julie“ (Graham, Moeai, Shizuru, 1985, str. 428) však

podle autorů během trvání vztahu odeznívá a je vystřídán rostoucím vlivem

rodičovského zasahování do vztahu, způsobujícím zvyšující se vzájemnou

kritičnost partnerů a nedůvěru. Efekt Romea a Julie také ze začátku vztahu

přehlušuje nutnost vývoje porozumění a přijetí partnera, které jsou nezbyt–

né pro stabilní základ dlouhodobějších vztahů. 

Stejně jako obě výše zmíněné problematické oblasti mohou odlišné ná–

boženské hodnoty a způsoby praktikování víry představovat zdroj konflik–

tů i u monokulturního vztahu. V interkulturním vztahu však může být odliš–

nost náboženských přesvědčení všezahrnujícím tématem, které většinou

každý z partnerů přináší do vztahu jako dědictví ze své kultury a země. Roz–

díly se mohou objevit i u stejného druhu náboženství, a to ve způsobu, jak je

vnímáno a interpretováno v různých zemích. Romano (1997) uvádí jako pří–

klad egyptské a íránské muslimy, kteří vidí stejné principy různýma očima,

tak jako američtí a izraelští Židé, nebo pravoslavní křesťané v Etiopii (kom–

binující křesťanství s kmenovými praktikami) a v Rusku. Romano (1997,

str. 80) tvrdí, že u párů, ve kterých se setkávají dva lidé s různým nábožen–

ským přesvědčením (v určitém stupni vážnosti), většinou dochází ke třem ty–

109